Animistické symboly zvířat, ptáků a božstev s plazími hlavami sloužily jako prostředky k vyvolání určitých kvalit a fází uvědomění v kontinuitě evoluce lidského vědomí. Egypt a další kultury (zakořeněné v symbolické metodě) učily, jak udržovat prostřednictvím symbolů aktivní neurologickou strukturu mozku, vědomé spojení nejen mezi bilaterálními laloky mozkové kůry, ale také mezi impulsy a podprahovými informacemi, přijímanými ze starých a hlubších limbických a plazích center, takže tyto aspekty naší přirozenosti mohly být integrovány do aktivit naší uvažující mysli.
V našem mozku jsou obsaženy funkční známky těch nejodlehlejších tělesných myslí. Schwaller de Lubicz říká, že bychom o nich měli uvažovat jako o nezměrné instinktivní inteligenci zákonů přírody, kterou v nás zanechala naše zvířecí a plazí zkušenost. Místo potlačování a ignorování celku naší evoluce bychom možná měli spíše hledat cesty, jak vtělit nezměrné symbolické obsahy těchto prastarých částí mozku do naší inteligence v současnosti.
–
Práce Schwallera de Lubicz nám nabízí nasměrování, a to nikoli k opuštění od schopnosti racionálního uvažování v jógových extázích, nýbrž k integraci této schopnosti s vyšší, vrozenou inteligencí. Práce se symboly syntetizuje dva komplementární mody naší inteligence a pomáhá nám propojit levou i pravou mozkovou hemisféru.
(zdroj: Robert Lawlor, předmluva ke knize Symbol a symbolika, Schwaller de Lubicz, Malvern, 2019, str. 16–17)
Thovt
Thovt byl původně především bohem měsíce. V některých případech jej proto Egypťané označovali za noční slunce, od Pozdní doby se u něj objevuje přízvisko stříbrný aton. Bůh magie, posvátných textů a písma vůbec, byl spojován s vedením záznamů, matematikou, moudrostí a učeností. Egypťané jej pokládali přímo za vynálezce písma, božského písaře či vezíra a strážce vědění, mocných slov a magie. V rámci představy o posmrtném soudu, s nímž se setkáváme od doby Nové říše v Knize mrtvých, vystupoval v roli dozorce a zapisovatele, který bedlivě sledoval vážení lidského srdce na váhách před bohem Usirem. Byl pokládán za syna boha Rea. Podle literárního zpracování sporu Hora a Sutecha se však zrodil až z Horova semena, které vystoupilo ze Sutechovy hlavy, poté co je tento bůh omylem pozřel. V pozdějších verzích se takto nezjevil sám Thovt, který ve sporu obou soků zastával roli rozhodčího, nýbrž zářící měsíc. Ten si pak Thovt umístil na svou hlavu.
Ikonograficky byl spojován především se dvěma svými posvátnými zvířaty: ibisem a paviánem. Jako božský písař bývá zachycen s písařskou paletou a štětcem. Tento atribut je vázán pouze na kombinovanou podobu člověka a ibise. Na některých sochách sedí Thovt v roli patrona písařů jako pavián v podřepu na podstavci vedle písaře. Na stěnách chrámů ho můžeme spatřit při různých činnostech, které se odvíjejí od jeho role božského písaře. Jedná se například o zaznamenávání let vlády panovníků na listy posvátného stromu išed, rituální očišťování panovníka nebo obřad korunovace.
(zdroj: Brána nebes: Bohové a démoni starého Egypta, Jiří Janák, Libri, 2005, str. 175–178)
...Slyšel jsem tedy, že v okolí egyptské Naukratidy žil kterýsi z tamních starodávných bohů, jemuž je také zasvěcen pták, kterého nazývají ibis. To božstvo samo prý se jmenovalo Theuth (Thovt). Tento bůh prý první vynašel čísla a počty, geometrii a hvězdářství, hru v kaménky i v kostky, a ovšem také písmo. Králem celého tehdejšího Egypta byl Thamús a sídlil v tom velkém městě v horní zemi, které Řekové nazývají egyptskými Thébami a tamnímu bohu říkají Ammón. K tomuto králi Teuth přišel, ukázal mu svá umění a pravil, že by se měla rozšířit mezi ostatní Egypťany. Král se ho ptal, jaký užitek z každého toho umění plyne. Teuth mu to vyložil a král haněl nebo chválil podle toho, co se mu zdálo správným nebo ne. O každém tom umění prý řekl Thamús Theuthovi mnoho věcí tak i tak a bylo by zdlouhavé to všechno probírat. Když byla řeč o písmu, pravil Theuth: "Tato znalost, králi, učiní Egypťany moudřejšími a dodá jim lepší paměti, je to totiž lék pro posílení jejich paměti a moudrosti." Král mu odpověděl: "Theuthe, veliký umělče, někdo je schopen zplodit umělecká díla, jiný však posoudit, jaký podíl škody nebo užitku přinesou těm, kdo jich budou užívat. Tak nyní i ty, kterýž jsi otcem písma, z náklonnosti otcovské jsi o něm řekl opak toho, než jaký má význam. Kdo se mu naučí, přestanou si cvičit paměť a tím budou zapomínat, neboť spoléhajíce na písmo nebudou se rozpomínat sami od sebe zevnitř, nýbrž jen zevně, podle cizích znaků; našel jsi tedy prostředek pro upamatování, ale nikoli pro paměť. Poskytuješ svým žákům jen zdání moudrosti, ale nikoli moudrost pravou. Lidé se dozvědí o mnohých věcech bez učení a budou si myslet, že mnoho znají, ačkoli většinou nebudou znát nic. Bude s nimi těžké pořízení, neboť místo moudrosti budou mít jen nátěr vzdělanosti."
...Jestliže si tedy někdo myslí, že své umění uložil do spisu, a jestliže ten, kdo je přijímá a myslí si, že z písmen bude mít něco bezpečného a spolehlivého, pak jsou oba na velikém omylu a skutečně neznají věštbu Ammónovu, neboť se domnívají, že napsané řeči mají větší význam, než jen aby upamatovaly toho, kdo zná námět, o kterém je psáno.
(zdroj: Dialogy o kráse, Platón, Odeon, 1979, str. 205–208)
Eset (Isis)
Bohyně Eset (Isis): Její jméno znamená v překladu „trůn“, „sídlo“ nebo „stolice“.
Jak její význam narůstal, přebírala vlastnosti a ikonografické motivy jiných bohyní (zvláště Hathory), s mnohými byla ztotožňována nebo synkreticky spojována. Byla pokládána za bohyni lásky, oproti vášnivější a uvolněnější Hathor však zastupovala spíše mateřský a manželský cit. Eset byla dcerou bohyně Nut a boha Geba. Jejími sourozenci byli Usir, Nebthet a Sutech. Usir byl zároveň jejím manželem.
Příběh o Esetě mimo jiné vypráví, že poznala lstí pravé jméno boha Rea. K tomuto účelu stvořila hada, který uštkl slunečního boha a ten pak v pronikavé bolesti musel bohyni prozradit své pravé jméno a svolit k jeho vyjevení Horovi. Skrze sílu svého jména mohl být Re uzdraven, ale ztratil část moci a suverenity, která pak přešla na Hora.
(zdroj: Brána nebes: Bohové a démoni starého Egypta, Jiří Janák, Libri, 2005, str. 54–57)
Hathor
Jméno Harhor znamená "příbytek Horův". Vedle Esety jedna z nejpopulárnějších, nejmocnějších a nejdůležitějších bohyní starověkého Egypta. Hathor zastupovala a ztělesňovala nebesa a nebeskou klenbu (někdy je proto ztotožňována s Nutou). Jako nebeská bohyně a matka slunce byla od počátku stylizována do podoby krávy, která zůstala po celou dobu jejím hlavním ikonografickým ztvárněním. Role matky boha Hora obsahovala úlohu božské matky panovníka. Tak může být Hathor zobrazena např. v podobě krávy, která svým vemenem kojí krále, a to i dospělého.
Hathor měla přídomek "Překrásná" a byla nejdůležitější egyptskou bohyní lásky, vášně a sexuality. Kvůli těmto vlastnostem a funkcím jí Řekové ztotožňovali s Afrodítou. S potěšením a radostí se pojí i další její zaměření, a to na hudbu, zpěv, popíjení alkoholických nápojů a libou vůni.
(zdroj: Brána nebes, Bohové a démoni Starého Egypta, Jiří Janák, Libri, str. 65–69)
Maat
Termín maat by se dal přeložit jako "pravda" nebo "spravedlnost". Maat představoval především světový řád uspořádávající kosmos a vytvářející prostor pro život. Ohrožení tohoto řádu je ohrožením samé podstaty života a světa. Maat je univerzálním principem určujícím vše od chodu přírodních jevů, přes systém vlády až po nejmenší detaily osobního života. Každý Egypťan měl usilovat o to, aby, obrazně řečeno, kráčel po pravé cestě, tj. aby jeho život byl v souladu s řádem maat. Nejen lidé, ale i bohové žili díky maat. Úkolem panovníka jako nástupce a syna boha bylo pokračovat v jeho stvořitelském díle. Panovník i prostí Egypťané byli také zapojeni do zodpovědnosti za řád světa. Panovníkova zodpovědnost za dodržování řádu byla v univerzální rovině, zodpovědnost prostých lidí byla v rovině individuální. Každý měl ve svém vlastním životě dbát na dodržování maat.
Řád maat byl v egyptském "panteonu" personifikován stejnojmennou bohyní. Bohyně Maat byla zobrazovaná v podobě ženy nesoucí na hlavě pštrosí pero jako svůj atribut. Setkáváme se s ní již ve Staré říši. Za manžela bohyně Maat byl v některých případech považován bůh moudrosti Thovt.
–
Před vstupem do říše blažených se musel každý zemřelý podrobit zkoušce, v níž hrála bohyně Maat jednu z hlavních rolí. Tímto testem byl posmrtný soud, který měl prokázat, zda daný člověk žil v souladu s bohem určeným řádem, a je tedy hoden nového života v zásvětí. Srdce zemřelého bylo váženo proti pštrosímu peru, symbolu řádu maat. Pokud s ním bylo v rovnováze, byl přijat mezi blažené. Avšak pokud srdce (tedy zodpovědnost a svědomí zesnulého) neobstálo, byl předhozen démonce Amemait, která jej pozřela. To symbolizovalo definitivní zánik jeho existence.
(zdroj: Brána nebes: Bohové a démoni starého Egypta, Jiří Janák, Libri, 2005, str. 107–109)
Chnum – „Pán krokodýlů“
Chnum (řec. Chnúmis) je chtonický bůh země. Bůh plodnosti a jako stvořitel všeho živého. Podle Textů rakví (především od doby Nové říše) je tvůrcem lidí a zvířat. Má podobu berana (eg. ba). Byl někdy pokládán za ba jiných bohů (např. Rea, Geba nebo Usira). Podle dochovaných Textů pyramid vystupuje v roli boha, který vytváří pro zemřelého krále plavidlo do zásvětí.
Byl zobrazován v lidské podobě jako nahý mladík s beraními rohy nebo s hlavou berana, často sedící u hrnčířského kruhu. Původně se jednalo o berana s horizontálně zakroucenými rohy, později byl tento druh nahrazen jiným, s rohy stočenými dolů k hlavě. Ikonografie tohoto boha, na rozdíl od Amona, upřednostňovala berana s vodorovnými rohy, ovšem někdy je Chnum zachycen s oběma druhy, tedy dvěma páry rohů. V Esně, kde se částečně zachoval Chnumův chrám, byla za jeho partnerku považována bohyně Menhit. Souběžně zde probíhal též kult Neity, jejímž synem byl krokodýlí bůh Sobek.
(zdroj: Brána nebes, Bohové a démoni Starého Egypta, Jiří Janák, Libri, 2005, str. 92–93)
(zdroj: Encyklopedie bohů, Michael Jordan, Volvox globator, 1997, str. 199)
Anup (Anubis)
Anubis byl ochráncem a balzamovač mrtvých – a průvodcem zemřelých v podsvětí (v nejstarších dobách především krále). Ochránce pohřebišť. Byl zobrazován nejčastěji v podobě černé psovité šelmy (šakala či psa), sedící nebo ležící na břiše. Černá barva naznačovala jeho souvislost se zemí a obrodou. Od Nové říše bývá zobrazován rovněž v lidské podobě s hlavou této šelmy. Od těchto dob býval Anup zapojen do usirovského mýtu jako jeho syn a ochránce. S Anupem se při balzamování ztotožňovali kněží, kteří proto někdy nosili masku s jeho podobou.
Anup byl bohem mumifikace, smrti a vzkříšení. Vedle role mumifikátora a vykonavatele pohřebních a zádušních rituálů byl též ochráncem zemřelého před vším nebezpečím, které na něj na zemi a v podsvětí číhalo. Anup náležel k prastarým božstvům. Často se vyskytuje v Textech pyramid i v nápisech ze soukromých sbírek, kde je zmiňován v obětních formulích. V Knize mrtvých se objevuje jako jedna z hlavních postav posmrtného soudu, před který přivádí zesnulého – a sleduje vážení srdce.
(zdroj: Brána nebes, Bohové a démoni Starého Egypta, Jiří Janák, Libri, str. 27–28)
***
SYMBOLIKA
Šakal je zvíře, které trhá maso své kořisti na kusy, jež zahrabe a nesní, dokud neshnijí. Na základě tohoto skutečného pozorovaného chování se stává symbolem jak metafyzického, tak fyzikálního procesu: trávení. Trávení je jedním z mnoha univerzálních procesů, které musí všechny přírodní formy podstoupit při svém zrání (dalšími jsou růst, asimilace, koaguace, rozklad, transformace). Egyptská moudrost nás učí, že žádná bytost ani forma nemůže vstoupit do procesu vedoucího ke znovuzrození předtím, než dojde k desintegraci jejího tvaru či tělesné schránky. Necer s šakalí hlavou, Anubis, je vždy zobrazován jak vede duši zemřelého do prvních stadií dolních říší Duatu, čili světa proměn. Při mumifikaci byly orgány zemřelého vyjmuty, vysušeny a vloženy do nádob. Nádoba obsahující střeva mívala vyobrazeného šakala. Střeva rovněž slouží funkci natráveného v žaludku. Šakal také proměňuje shnilé maso v životodárnou potravu. "Co bylo jedovaté skoro pro všechny ostatní tvory, stává se v něm prvkem života transformací složek, které se rozkládají."
–
Šakal je také symbolem soudu: nazývá se soudcem, protože při jídle provádí přesné, vrozené rozlišování, odděluje části schopné transformace a budoucí evoluce od částí, které v jejich současném cyklu přeměnit nelze. Trávení je destruktivní proces: je to analýza, zničení hmotných forem a jejich rozklad na části, z nichž se skládají. Naše analyticky zaměřené mysli jsou svou funkcí šakalí.
(zdroj: Robert Lawlor, předmluva ke knize Symbol a symbolika, Schwaller de Lubicz, Malvern, 2019, str. 13–15)
Sutech (Séth)
Sutech (řec. Séth) patří mezi nejstarší a nejznámější egyptská božstva. Byl bohem bouře a zosobňoval zmatek, nepokoj a neřád. Sutech však vždy zůstává součástí stvořeného světa a řádu maat, byť někdy zastupuje jeho odvrácenou stranu. Proto jej není možné pochopit bez jeho druha a protivníka, boha Hora. Hor a Sutech zastupují dva protipóly, jejich rozkol i jednotu. Spojení těchto dvou protipólů vyjadřuje harmonii a celistvost světa. Oba tito bozi (Sutech i Hor) pravděpodobně původně zastupovali kosmologické či přírodní protiklady (nebe a země, den a noc, nilské údolí a poušť, život a smrt). Sutechova síla je v podsvětí využita ve prospěch obrany řádu maat. Texty rakví Sutecha popisují jako boha stojícího na přídi sluneční bárky a přemáhajícího hada Apopa. Jako zbraň používá harpunu či kopí.
Sutechovou sestrou i manželkou byla bohyně Nebthet. Jejich svazek zůstal podle legendy bez potomka. Mytologické představy související se Sutechem se objevují v několika variantách. Původní verze nacházíme pouze zlomkovitě v Textech pyramid a textech pro dosažení zásvětí. Podrobnější informace podává příběh o boji Hora se Sutechem, datovaný do období vlády Ramesse V. a nápisy na stěnách ptolemaiovských chrámů. Nejkomplexněji příběh zaznamenává Plútarchovo dílo s názvem Peri Isidos kai Osiridos (O Esetě a Usirovi), které je však silně ovlivněno helénistickým pohledem a soudobými představami.
–
Ikonografie: zvíře s dlouhýma stojatýma ušima, mohutným nosem, tlapami a dlouhým pevným ocasem. Není zřejmé o jaké zvíře se jedná. Může to být kombinace psa, okapi, osla i žirafy. Mohlo se však jednat pouze o mytické zvíře, jehož podoba byla poskládána z různých zvířat.
Bes (Ochránce)
Bůžek Bes (snad Ochránce, řec. Bésos). Velmi oblíbený ochranný bůžek, zahánějící zlo. Bes byl spojován zvláště s ochranou těhotných a rodících žen a malých dětí. V úloze ochránce před jedovatými a nebezpečnými zvířaty byl zobrazován též s hady. V této souvislosti často vystupuje spolu s bohyní Tueretou (Tveretou). Jeho úkoly pravděpodobně začínaly již početím, a proto se s tímto bohem setkáváme také v souvislosti se sexualitou. Vystupuje v roli tančícího a zpívajícího boha, jeho hra na bubínek mohla sloužit k odhánění zla. Dále je Bes spojován především s Horem. Ochraňoval malého Hora, tzv. Harpachereda při jeho narození i v období dětství. Obraz boha Besa, častěji pouze jeho hlavy, doplňoval tzv. cippy Horovy.
IKONOGRAFIE:
Podle některých badatelů vycházela jeho ikonografie z podoby vzpínajícího se lva, jiní předpokládají podobu muže (kouzelníka), zahaleného do lví kůže, který tancem zahání zlé síly. Jeho vzezření spojuje komické i hrozivé rysy, aby zastrašil a odradil zlo. Od Nové říše se setkáváme s ochranným "besovským" bůžkem v podobě trpaslíka s krátkýma nohama a lvími rysy v obličeji, který je zpravidla vyobrazen zpředu. Obvykle mívá vyceněné zuby, vypláznutý jazyk, mohutné vousy, dlouhé vlasy, lví ocas a korunu ze vztyčených pštrosích per. K Besovým hlavním atributům náležela smyčka sa (symbolizující ochranu), nože, bubínky a jiné hudební nástroje. Dále též hadi, kteří připomínali jeho roli ochránce před jedovatými a nebezpečnými zvířaty.
(zdroj: Brána nebes, Bohové a démoni Starého Egypta, Jiří Janák, Libri, 2005, str. 47–48)
Aker
Božstvo Aker podpíralo obzor a strážilo tak vstup do duatu. Aker bývá zobrazován jako pár lvů, přičemž jeden z nich někdy čichá k lotosu, což by mohlo naznačovat, že jde o symbol hadích sil.
Božstvo Aker bylo spojováno se vstupem do podsvětí (duatu). Od Střední říše, a zvláště v době Nové říše byl kladen důraz na pozitivní aspekty, v souvislosti s přemožením smrti, horizontem, zmrtvýchvstáním, a dokonce ochranou před hady a jinými nebezpečnými tvory země. Stal se jedním z hlavních motivů tzv. Knihy země, která bývá někdy označována jako Kniha Akerova. Toto božstvo bylo nejprve zobrazováno jako pruh země s lidskými hlavami na obou koncích, které zastupovaly vchod do podsvětí a východ z něj. Později byly k hlavám doplněny přední tlapy lva, tehdy Aker připomínal dvojitou sfingu, až přejal podobu zády k sobě otočených sedících lvů. Často jsou nad mím umístěny značky pro horizont a nebe. V knize mrtvých je Aker kladen do souvislosti i s Usirem a Reem, kteří zastupují „včerejšek“ a „dnešek“, západ a východ. Samostatný kult boha Akera však v egyptských dějinách není doložen.
(zdroj: Brána nebes, Bohové a démoni Starého Egypta, Jiří Janák, Libri, 2005, str. 20–21)
Obzor byl spojnicí nebe a země a také místem, kde docházelo ke vzkříšení slunce a odkud na svět přicházeli bohové a mocní zemřelí (ach). Spojení kosmických sfér nebes, země a podsvětí. Během pozdního období dostali dva lvi specifická jména – Tuau (dnes) a Sef (včera). Zpočátku byl Aker zobrazován jako úzký pruh země s lidskou nebo lví hlavou na každém konci, ale později byl pruh země nahrazen hieroglyfickým znakem znamenajícím „horizont“.
Tématika starověkého Egypta mě neuvěřitelně baví (čím se tomu věnuji déle, tím víc mne to těší). Linoryty pozvolna přibývají, průběžně je doplňuji. Ze všech vystavených motivů je možné po domluvě vyrobit razítko libovolných rozměrů apod.