Had je extrémně zajímavé zvíře – je totiž univerzálním symbolem všech kultur. Had ve starověkém Egyptě má mnoho podob i jmen a ztělesňuje zlé i dobré síly. Vztah Egypťanů k hadům je doložen především z náboženských a magických textů. O významu hadů svědčí i poměrně časté zastoupení mezi hieroglyfickými značkami. Hieroglyf hada vyjadřuje kosmické síly.
Kosmický had:
Kosmický had se v různých podobách objevuje ve všech starých kulturách a přímo souvisí s výkladem vzniku Života na Zemi. Tyto mýty ho vysvětlovaly jako zásah vnější síly, která byla božského původu. Kosmický had prostřednictvím transformace vše tvoří, mění a zároveň zůstává stejný. Je prostředníkem mezi tím, co je na Zemi, a mezi božským principem (mezi světem konkrétním a božským).
(zdroj: Božská proporce v geometrii a v číslech, Léonard Ribordi, Volvox Globaror 2017, str. 87–89)
Had z páté hodiny knihy Amduat (průvodce podsvětím), centrální část pohřební komory v hrobce Thutmose III., XVIII. dynastie, Údolí králů, Západní Théby
Hadí bohové:
Bůh Amon a had Kematef (Kamutef)
Had Kematef: (v překladu „Ten, který dokončil svůj čas“, řecky Knefis)
Prastarý bůh Stvořitel v podobě hada Kematefa přebýval v praoceánu Nun. Kematef měl schopnost sám sebe obnovovat a byl nadán stvořitelskou mocí. Byl spojen s bohem Amonem a býval označován také jako Amon-Kematef (Amon v podobě hada Kematefa). Podle hymnů z Nové říše stvořil svět silou svých myšlenek a řeči. Jméno Kematef je doložené až od Ptolemaiovské doby a vyskytuje se v hymnech a magických textech. Přestože je jeho jméno doloženo až v ptolemaiovské době, navazuje na mnohem starší představy. V Textech rakví je stejná představa hada spojena s bohy Atumem a Usirem, had Kematef je podoba v níž tito bohové existovali před vznikem světa a k níž se znovu vrátí, až zase vše zanikne. Kematef se tedy váže ke stvořiteli, který povstal z pravodstva Nun. Pozdější představa Kematefa a je vázána především na oblast Vesetu (řec. Théby). V této lokalitě se měl zrodit i zemřít, a proto se zde také nacházel i jeho hrob.
(zdroj: Brána nebes, Bohové a démoni Starého Egypta, Jiří Janák, Libri, 2005, str. 24, 106, 129)
Amon a hůl v podobě hada (Kematefa – heky)
Bůh Amon (Skrytý, Nespatřitelný nebo Neviditelný). Jeden z nejzvýznamnějších egyptských bohů. Zastával funkci boha všeho skrytého, (dosud) neviditelného nebo životodárného vzduchu a větru. Díky synkretickému spojení s Reem se ocitl v čele egyptských bohů jako Amon-Re či Amenre.
Amon-Re (Amenre) v podsvětí ve sluneční bárce je někdy zobrazován s holí v podobě hada (pravděpodobně představuje moc "HEKA"). Nad ním je had ochránce – Mehen. Symbol zázračné hole, obdařené božskou mocí vidíme také v Bibli u starozákonního Mojžíše, který dostal hůl od Hospodina. Hůl vyvedla Hospodinův lid z Egypta tím, že se před ním plazila jako had a ukazovala mu tak cestu. Později dělala mnoho dalších zázraků.
***
Význam jména Amon neznáme, kromě toho, že se stejné slovo užívá ve smyslu „ukrýt“ nebo „skrytý“. Toto slovo se ovšem v egyptštině užívá také ve smyslu „upevnit, ustavit, posílit“. Také některé Amonovy symboly – husa a beran – jsou spojovány s nečeru (božskými kvalitami) spjatými s rodinou a potomstvem, Gebem a Chnumem. Amon plní jejich funkce na zemi jako otec božské rodiny (královský palác) a jako přenašeč aristokratického principu (uvědomění vlastního posvátného původu) Dosahuje toho v jednom ze svých aspektů, jako Kemutef, jenž ztělesňuje stvoření vitálního života lidské formy a přenos DNA prostřednictvím mužského spermatu.
***
Amon oplodnil hmotu a spojil se s elementárními přírodními silami; tak je Amon potomkem božstev na zemi, tak zdrojem lidského dosažení v nebesích. V tomto aspektu je zdrojem teokratické tradice Egypta, ztělesněné v obrazu faraona. V této souvislosti Amon ztělesňuje jak minulost, tak budoucnost lidské zkušenosti, a je tedy „principem dovršení“. Jako schrána vrozené inteligence probuzené v pozemském životě plní funkci zrání.
(zdroj: Posvátná tradice ve starém Egyptě, Rosemary Clarková, Volvox globator, 2016, str. 117–118)
Bůh Atum v podobě hada
Atumův kult pochází z města Iunu (řec. Héliopolis), kde byl pokládán za prabožstvo, stvořitele a vládce ostatních bohů. Podle Textů pyramid Atum povstal jako první bytost z praoceánu Nun, v němž podle některých představ existoval v podobě hada. Podle Héliopolského učení se vynořil z Nunových vod a v podobě prapahorku beben (nebo na něm). Sebeoplozením, které je někdy popisováno jako akt masturbace, případně pozření semene zplodil Atum prvotní pár, boha Šua a bohyni Tefnutu. Podle některých verzí se toto zrození uskutečnilo vykašláním Šua a vyplivnutím Tefnut.
(zdroj: Brána nebes, Bohové a démoni Starého Egypta, Jiří Janák, Libri, 2005, str. 35–36)
Atum nebyl něco prvotně odlišného od Nunu. Nebyl ani jasně odlišen od Hada. V Textech rakví se praví: „Ovinul jsem se svými závity. Jsem ten, kdo pro sebe utvořil místo uprostřed svých závitů.“
Ale jakmile pro sebe vytvořil místo uvnitř hadích závitů, začíná Atum sám sebe označovat za něco od těchto závitů odlišného. A stejně tak sám sebe počíná považovat za něco odlišného i od vod Nunu. To, že Atum sám sebe definoval uvnitř prvotního oceánu, je prvním kosmickým skutkem, kterým započala série tvořivých činů, jimiž se z původního oceánu či hlubiny vynořily uspořádané světy. Tímto sebedefinujícím činem se Atumova přirozenost mění. Atum už není prostě totalitou všeho, co je, rozpuštěnou ve vodách Nunu. Atum se stává činem, kterým se vše, co je, začíná uskutečňovat. A protože toto „vše co je“, je zároveň Atumem, je uskutečnění „toho, co je“, i uskutečněním Atumovým. Tudíž Atumův čin sebeuskutečnění je současně činem uskutečnění vesmíru. Tímto jeho činem se zrodil princip Stávání se a Atum je nazýván Cheprer, „ten, který vzniká“. Ze stavu pouhého Bytí se Atum přesouvá do stavu Stávání se, a tím počíná proces stávání se a měnění se (i když toto stávání se a měnění se neprobíhá v čase toho druhu, jak jej chápeme my).
(zdroj: Chrám kosmu, Jeremy Naydler, 1999, Volvox Globator, str. 43)
Na obrázku vlevo je jedenáctá hodina v podsvětí. Na okřídleném hadu stojí bůh Atum a dotýká se jeho křídel. Vlevo je pán času, který má dvě tváře (jedna hledí zpět a jedna dopředu). Nad ním jsou dvě oči boha Hóra (vlevo Hórovo měsíční a vpravo Reovo sluneční). Vedle deset hvězd. Scéna znázorňuje přípravu na nastávající východ slunce – očekávání znovuzrození slunečního boha Atum-Re. Sluneční bůh odvrátil nebezpečí, které hrozilo.
Bůh Usir – Osíris
Usir svinutý v kruhu představuje cyklický tok aktivních a pasivních sil. Vyjadřuje koloběh přírodního života, postupujícího od hibernace ke zrození, k růstu a završení a pak smrti a další hibernaci. V tomto aspektu symbolizuje cyklickou revoluci životní síly. Zároveň ztělesňuje nejmocnější energii stvoření: funkci klíčení.
Osíris a Sahu (vyšší duše)
Sahu se překládá jako ti, kdo jsou „svobodní, vznešení a dokonalí“; je to slovo pro povznesenou existenci ve smyslu bytosti i cíle. V kontextu posvátné vědy je to „místo přebývání duší“ anebo velká „vyšší duše“. Odkazuje to na nekonečnou a nezničitelnou životní esenci v každém životě, která se na konci velkého cyklu vrací ke svému počátku. Začala jako kosmický oheň v bezčasém čase, který poskytl substanci všem individuálním duchům.
***
V Textech pyramid jsou jisté odkazy na návrat k Sahu nebo na navštívení říše, kde existuje. Toho lze dosáhnout transformací. Tento princip je spojen s Gebem, který představuje prototyp lidské rasy. Jako prvotní otec a původce druhu představuje kolektivní duši.
(zdroj: Posvátná tradice ve starém Egyptě, Rosemary Clarková, Volvox globator, 2016, str. 296)
Bohyně Vadžet a její posvátná kobra Ureus
Bohyně Vadžet (řec. Útó či Bútó – Zelená): Nejvýznamnější bohyně v podobě hada. Bohyně Vadžet zosobňovala obrovskou sílu slunečního žáru. Bohyně úrody a zdaru. Kult pochází z dolnoegyptského střediska, souměstí Pe-Dep (řec. Bútó). Patronka severní části království. Podle Hérodota Vadžet kojila, chránila a vychovávala malého Hora, jenž se ukrýval v papyrovém houští, resp. na "plovoucím ostrově, před pronásledováním svého strýce Sutecha.
(zdroj: Brána nebes, Bohové a démoni Starého Egypta, Jiří Janák, Libri, 2005, str. 188–190)
Had Ureus (lat. uraeus; egyptsky iaret) je posvátným zvířetem bohyně Vadžet. Má podobu vztyčené kobry na čelence panovníků. Ureus měl ochrannou moc a zosobňoval v sobě samu podstatu všech mimořádných lidských i božských sil. Je jedním z hlavních prvků královské ikonografie a symbolů královské moci. Byl využíván jako součást složitých korun kombinujících jej se sluneční symbolikou. Byl používán výhradně v souvislosti s osobou krále, jeho využití soukromými osobami je jen ojedinělé. Na čele nebo na pokrývkách hlavy králů je ureus doložen od počátku historické doby, o něco později se objevuje také u některých bohů. Kromě ztotožnění s bohyní Vadžetou, je spojován zejména se slunečním bohem Reem, je pokládán za Reovo oko. (info z Wikipedie)
Ureus byl často zobrazován jako talisman ve spojitosti s Horovým okem (vedžat)
Horovo oko chrání Ureus a bohyně Nechbet. Talisman symbolizoval především zdraví a sílu, oddanost, zmrtvýchvstání. Používal se i proti uhranutí. Egypťané věřili v jeho obrovskou sílu a proto nechyběl v žádné domácnosti. Dochovalo se nám nepřeberné množství těchto symbolů v různých podobách.
Bohyně Vadžet (atronka severní části království), zobrazována jako ureus na hlavách panovníků. Na jihu země byla jejím hornoegyptským protějškem bohyně Nechbet. Obě bohyně byly spojovány s královstvím, vládou, panovnickými insigniemi a králem samotným. Od doby Staré říše jsou pod označením "Obě paní" pevnou součástí panovnické titulatury a byly ztotožňovány s královskými korunami. Vystupovaly jako ochránkyně, někdy i matky či kojné panovníka. Obě byly považované za dcery Reovy.
Renenutet
Bohyně Renenutet (Renenet): Had – živitelka, Živitelka, řecky Thermútis.
Renenutet byla bohyně vegetace a úrody. Bohyně živých i mrtvých, která poskytovala potravu, úrodu a ochranu. Jako dárkyně potravy, ochránkyně polí a Paní sýpek vystupuje vedle bohů Usira a Nepera, a to zvláště v roli Neperovy matky. Díky vazbě na plodnost, obnovu a zrození se od Nové říše objevuje i ve funkci bohyně mateřské péče a lidského osudu, která spolu s Šailem a Meschentou určuje délku života. K jejím nejčastějším atributům náleží sluneční kotouč, kravské rohy a dvě vysoká pera.
V nejstarších dobách byla označována za hada, později znázorňována v lidské podobě s hlavou kobry. Bývá ztotožňována s ureem, sluneční kobrou, která ohněm ze svých úst zahání zlo a nepřátele. Navíc ji Egypťané dávali do souvisloslosti s královským lněným rubášem, později s mumifikačními obinadly. Následně nesla titul Paní šatu. V Textech pyramid se objevuje v úloze ochránkyně panovníka, o kterého pečuje při jeho vstupu do zásvětí.
(zdroj: Brána nebes: Bohové a démoni starého Egypta, Jiří Janák, Libri, 2005, str. 128–129, 145–146)
(zdroj: Encyklopedie starověkého Egypta, Verner, Bareš, Vachala, Libri, str. 405–406)
Geb
Bůh Geb personifikoval zemi a byl vládcem plazů a zemních tvorů. Proto někdy míval i podobu hada nebo muže s hadí hlavou. Většinou byl ale zobrazován v lidské podobě. Nad jeho hlavou bývá často znázorněna husa, která je hieroglyfickou značkou jeho jména. Se jménem tohoto boha se setkáváme v celém spektru staroegyptského náboženství, od královské teologie, přes zádušní texty až po lidové formy zbožnosti a magii. V magii vystupuje jako ochránce proti hadům a štírům. Dokáže ale též lapit duši zesnulého a uvěznit ji, aby se nedostala do říše mrtvých.
(zdroj: Brána nebes, Bohové a démoni Starého Egypta, Jiří Janák, Libri, 2005, str. 58–59)
(zdroj: Encyklopedie starověkého Egypta, Verner, Bareš, Vachala, Libri, str. 187)
(zdroj: Encyklopedie bohů, Michael Jordan, Volvox globator, 1997, str. 158–159)
Nehebkau
Bůh Nehebkau (Nehebu-Kau): V překladu „Ten, který poutá kau“. (Při)poutáním kau se myslí opětovné spojení člověka s jeho ka. Jednalo se o událost zajišťující vzkříšení a vztup do zásvětí. Termín ka je výraz pro ducha, duši a dvojníka. Ka je nositelem života a představuje sílu oživující celou bytost, která se rodí spolu s člověkem, v okamžiku smrti se pak od něho odděluje. Ka odlišuje živé od neživého.
Bůh Nehebkau napomáhal králi vstoupit do zásvětí a byl prostředníkem mezi zesnulým a nebeskými bohy. Byla mu přisuzována velká magická moc, a proto se často objevuje na amuletech. Je doložen již v Textech pyramid. Náleží mezi chtonická, tj. zemská božstva. Byl synem štíří bohyně Selkety nebo hadí bohyně Renenuty a boha Geba. Za jeho manželku byla považována Nehmetauaj.
(zdroj: Brána nebes, Bohové a démoni Starého Egypta, Jiří Janák, Libri, 2005, str. 124 a 103)
(zdroj: Encyklopedie starověkého Egypta, Verner, Bareš, Vachala, Libri, str. 334)
Meretseger
Bohyně Meretseger či Merseger: V překladu „Ta, která miluje ticho“. Bohyně pečující o klid na pohřebištích Západního Vasetu, především v Údolí králů a jeho okolí. Trestala vetřelce v nekropolích i dělníky, kteří se provinili proti daným pravidlům. Mohla je nechat uštknout nebo je dokonce připravit o zrak. Meretseger byla ztotožňována se skalním vrcholem připomínajícím pyramidu, který čněl nad Údolím králů. Byla zobrazována v podobě stočeného hada nebo kobry, která mohla mít ženskou hlavu, anebo naopak jako žena s hlavou hada. Vyjimečně měla hlavy tři – hadí, ženskou a supí. V některých případech je zachycena též v podobě štíra s lidskou hlavou.
(zdroj: Brána nebes, Bohové a démoni Starého Egypta, Jiří Janák, Libri, 2005, str. 114–115)
Bohyně Verethekau (Mocná kouzlem)
Bohyně Verethekau byla znázoňovaná v podobě ženy s hlavou kobry, kravskými rohy, dvěma pery a slunečním kotoučem – někdy bývá zobrazována přímo jako kobra – nebo také s hlavou lvice. Od Nové říše byly tímto jménem označovány některé bohyně, především Vadžet, Sachmet, Pachet, Eset či Mut. Dříve však Verethekau vystupovala jako samostatná bohyně s vazbou na moc královského úřadu.
(zdroj: Brána nebes: Bohové a démoni starého Egypta, Jiří Janák, Libri, 2005, str. 193)
Bohyně Kebhut
Bohyně Kebhut (Klenoucí se) je chtonická bohyně v podobě kobry (někdy okřídlené), často také v lidské podobě. Dárkyně vody a ochránkyně mrtvých. Bohyně vystupující v Textech pyramid v roli nebeského hada. Mohla být snad spojována také s deštěm, neboť se o ní v některých textech praví, že občerstvovala a očisťovala královo srdce vodou a otevírala okna nebes. Za jejího otce byl pokládán Anup.
(zdroj: Brána nebes, Bohové a démoni Starého Egypta, Jiří Janák, Libri, 2005, str. 106)
(zdroj: Encyklopedie bohů, Michael Jordan, Volvox globator, 1997, str. 237)
Bohyně Kadeš
Západosemitská bohyně Kadeš (Svatá nebo Zasvěcená) byla pravděpodobně syrského původu. Jednalo se o bohyni lásky, sexuální radosti a plodnosti. Úcta k této bohyni pronikla do Egypta nejspíše v průběhu Druhé přechodné doby, kdy sever země ovládali Semité. Kadeš byla bohyní sexuálního i sakrálního vzrušení a extáze. Ze svých předovýchodních vazeb si ponechala spojitost s Rešepem. Spolu s ním a bohem Minem tvořila populární trojici božstev plodnosti (tito bohové bývali zobrazováni vedle ní). Mimo to byla ztotožňována především s bohyní Hathor, dále pak s cizími bohyněmi Anatou a Astarté. Zobrazována byla v podobě nahé ženy, stojící na zádech lva a držící hady a svazek lotosových květů. Její kult byl odvozen od severovýchodních vzorů a jeho součástí byly tajné svatební obřady, prováděné jejím kněžstvem. V Egyptě příliš nezdomácněla a uctívali ji tam výhradně cizinci.
(zdroj: Brána nebes, Bohové a démoni Starého Egypta, Jiří Janák, Libri, 2005, str. 105)
(zdroj: Encyklopedie bohů, Michael Jordan, Volvox globator, 1997, str. 227)
Bohyně Eset (Isis)
Bohyně Eset (Isis): Její jméno znamená v překladu „trůn“, „sídlo“ nebo „stolice“.
Jak její významnarůstal, přebírala vlastnosti a ikonografické motivy jiných bohyní (zvláště Hathory), s mnohými byla ztotožňována nebo synkreticky spojována. Byla pokládána za bohyni lásky, oproti vášnivější a uvolněnější Hathor však zastupovala spíše mateřský a manželský cit. Eset byla dcerou bohyně Nut a boha Geba. Jejími sourozenci byli Usir, Nebthet a Sutech. Usir byl zároveň jejím manželem. Příběh o Esetě mimo jiné vypráví, že poznala lstí pravé jméno boha Rea. K tomuto účelu stvořila hada, který uštkl slunečního boha a ten pak v pronikavé bolesti musel bohyni prozradit své pravé jméno a svolit k jeho vyjevení Horovi. Skrze sílu svého jména mohl být Re uzdraven, ale ztratil část moci a suverenity, která pak přešla na Hora.
(zdroj: Brána nebes: Bohové a démoni starého Egypta, Jiří Janák, Libri, 2005, str. 54–57)
Bohyně neit (Matka bohů)
Bohyně Neit se řadí k nejstarším egyptským božstvům. Typický je pro ni emblém ve tvaru štítu se dvěma zkříženými šípy. Byla patronkou mnoha činností, od lovu a války, přes mateřství, umění a tkalcovství, až po ochranu v zásvětí. Od nové říše byla pokládána za pramatku, která vytvořila svět a zplodila všechny bytosti. Proto byla někdy chápána jako částečně androgynní či neutrální bytost. Může být ztotožněna s bohem pravodstva Nunem nebo častěji s Mehetueretou a vystupovat jako Reova matka. Podle jednoho z mýtů se vynořila z praoceánu, aby stvořila svět, a plula vodami Nilu až k jeho deltě a tam založila Saji, jedno z nejstarších známých egyptských měst. Z její sliny měl povstat had Apop. V rámci kultu je však za jejího potomka pokládán především krokodýlí bůh Sobek. Byla spojována s krokodýlem a k její ikonografii patřil i nilský okoun.
Úloha Neity v zásvětí a zádušním kultu spočívala především v ochraně těla zemřelého a napomáhání jeho vzkříšení. Řekové ztotožňovali bohyni Neitu s Athénou.
(zdroj: Brána nebes, Bohové a démoni Starého Egypta, Jiří Janák, Libri, 2005, str. 126–128)
(zdroj: Encyklopedie bohů, Michael Jordan, Volvox globator, 1997, str. 315–316)
„Jsem všechno, co bylo, co je a co bude.“ Tento nápis stál na průčelí svatyně bohyně Neit v dolnoegyptské Saji. Neit představovala jakéhosi nadpohlavního tvora, Otce otců a Matku matek, stvořitelku ostatních bohů a lidí. Představovala kouzelnici, odháněla zlé duchy od spících a chránila i věčný spánek mrtvých. Ochranitelka dolnoegyptského města Saje. Její uctívání dosáhlo největšího rozmachu v dobách Dvacáté šesté dynastie, kdy se Saje stala egyptskou metropolí.
(zdroj: Toulky minulostí světa, 1. díl, kolektiv autorů, vydal Baronet via facti, 1999, str. 191)
Bohyně Menhit (Zabíječka či „Ta z papírové houštiny“?)
V Esně byla bohyně Menhit ztotožněna s Neitou. Vystupuje tam jako manželka (resp. ureus) Chnuma a matka jeho syna Heky. Obvykle byla znázorňovaná jako žena s hlavou lvice nebo výjimečně čistě antropomorfně se slunečním kotoučem na hlavě. Bohyně spojovaná se silou slunce (podobně jako jiné bohyně v podobě lvice), doložená od Střední říše. Původně byla ztotožňována s Vadžetou – jako personifikace božské moci urea nebo jako jeden z atributů bohyně Neity. Uctívaná byla především v Sajích vedle bohyně Neity a v Esně, kde spolu s Chnumem a Heka tvořila triádu.
(zdroj: Encyklopedie starověkého Egypta, Verner, Bareš, Vachala, Libri, 2007, str. 300–301)
(zdroj: Brána nebes, Bohové a démoni Starého Egypta, Jiří Janák, Libri, 2005, str. 113–114)
Bůh Tutu
Ochranný bůh Tutu byl vládcem démonů a synem bohyně Sachmet. Byl považovaný za ochránce a průvodce zemřelých. Byl zobrazován zejména v podobě kráčející sfingy s ocasem zakončeným hadí hlavou.
Bůh Nun a bohyně Naunet
Bůh Nun (v překladu „Nehybné vodstvo“) byl personifikací pravodstva – nehybného, nekonečného, nepřístupného praoceánu, ponořeného do temnoty. Díky své existenci před stvořením světa nesl Nun titul „Otec bohů“ nebo byl přímo označován za Stvořitele.
Toto pravodstvo existovalo již před stvořením a i po vzniku kosmu nadále obklopuje a prostupuje stvořený svět, kupříkladu jako záplava nebo déšť. Nun tedy omývá hranice světa a slunce se při své každodenní pouti musí vynořit z jeho vod, tak jako z nich povstalo poprvé. V jeho vodách žije had Apop, avšak povstal z nich též sám Stvořitel (tím mohl být myšlen Atum, Re, Amon, Ptah), jemuž se v této souvislosti někdy připisuje podoba hada.
Nun většinou nebývá zobrazován, a pokud ano, tak v čistě antropomorfní podobě muže bez zvláštních atributů. Jako člen Osmera bohů z Chemenu však může být zachycen jako muž s žabí hlavou – případně hadí hlavou. Za Nunovu partnerku byla považována Naunet, která se objevuje v antropomorfní podobě s hadí hlavou nebo v podobě paviána vítajícího vycházející slunce. Spolu s Nunem ztělesňuje prvotní vodstva, z nichž se vynořil svět.
(zdroj: Brána nebes, Bohové a démoni Starého Egypta, Jiří Janák, Libri, 2005, str. 129–131)
(zdroj: Encyklopedie bohů, Michael Jordan, Volvox globator, str. 312)
Agathos Daimon (Agatodaimon)
Ochranné božstvo Agathos daimon (též Agathodaimon), původně helénistické – které bylo do egyptského náboženství vpraveno v době Alexandra Velikého. Původním úkolem tohoto boha, v egyptštině někdy označovanéhojako Dobrý ochránce (aha-nefer), bylo střežit novou metropoli Egypta. Ikonograficky byl spojován s podobou hada, což vedlo k jeho identifikaci s hadem Kematefem nebo se Serápisem (ten býval v některých případech zobrazován jako had - doprovázen Esetou - také v hadí podobě). Agathos Daimon také vystupoval coby partner Esety. Jindy měl Agathos daimon podobu muže, který měl nad hlavou dvě paže "ka" a uprostřed nich zobrazení hada.
(zdroj: Brána nebes, Bohové a démoni Starého Egypta, Jiří Janák, Libri, 2005, str. 17)
Agatodaimon (egyptský Chnubis): Bůh s hlavou skopce, Řeky zobrazovaný jako had, jemuž jsou rovněž připisovány alchymistické traktáty. Velmi důležitým pramenem staroegyptské alchymie a hermetismu vůbec je řecky psaný dopis Ísidy jejímu synu Hórovi. Dále jsou to spisy řeckých alchymistů Olympiodóra (V. stol. n. l.), kde je mnoho citátů z Herma a Agatodaimona, a Zosima (zhruba z téže doby), který studoval v Alexandrii a jejož spisy mají vysokou esoterní hodnotu. Velkou pohromou pro prameny egyptské i řecké alchymie bylo zničení Serápidova chrámu v Alexandrii r. 390 n. l. Asi v VIII. stol. n. l. shrnul vysoký byzantský dvořan Theodoros spisy řeckých alchymistů do tří velkých antologií, které jsou souhrně nazvány Corpus alchimisticum.
(Zdroj: Lexikon magie, Milan Nakonečný, Argo 2009, str. 25–26)
Bes (Ochránce)
Bůžek Bes (snad Ochránce, řec. Bésos). Velmi oblíbený ochranný bůžek, zahánějící zlo. Bes byl spojován zvláště s ochranou těhotných a rodících žen a malých dětí. V úloze ochránce před jedovatými a nebezpečnými zvířaty byl zobrazován též s hady. V této souvislosti často vystupuje spolu s bohyní Tueretou (Tveretou). Jeho úkoly pravděpodobně začínaly již početím, a proto se s tímto bohem setkáváme také v souvislosti se sexualitou. Vystupuje v roli tančícího a zpívajícího boha, jeho hra na bubínek mohla sloužit k odhánění zla. Dále je Bes spojován především s Horem. Ochraňoval malého Hora, tzv. Harpachereda při jeho narození i v období dětství. Obraz boha Besa, častěji pouze jeho hlavy, doplňoval tzv. cippy Horovy.
IKONOGRAFIE:
Podle některých badatelů vycházela jeho ikonografie z podoby vzpínajícího se lva, jiní předpokládají podobu muže (kouzelníka), zahaleného do lví kůže, který tancem zahání zlé síly. Jeho vzezření spojuje komické i hrozivé rysy, aby zastrašil a odradil zlo. Od Nové říše se setkáváme s ochranným "besovským" bůžkem v podobě trpaslíka s krátkýma nohama a lvími rysy v obličeji, který je zpravidla vyobrazen zpředu. Obvykle mívá vyceněné zuby, vypláznutý jazyk, mohutné vousy, dlouhé vlasy, lví ocas a korunu ze vztyčených pštrosích per. K Besovým hlavním atributům náležela smyčka sa (symbolizující ochranu), nože, bubínky a jiné hudební nástroje. Dále též hadi, kteří připomínali jeho roli ochránce před jedovatými a nebezpečnými zvířaty.
(zdroj: Brána nebes, Bohové a démoni Starého Egypta, Jiří Janák, Libri, 2005, str. 47–48)
Hadi v podsvětí:
Apop – Apófis – Rerek
Had Apop je asi nejznámějším egyptským hadem. Apop je polobůh (démon) v podobě obrovského hada s tělem zatočeným do několika smyček. Nositel zla a všeho negativního, hlavní Nepřítel bohů i lidí. Představoval přímou personifikaci ne-řádu (isfet), ne-bytí a chaosu. První zmínky o Apopovi pocházejí z První přechodné doby a Střední říše (především z Textů rakví), častěji se objevuje od Nové říše v textech pro dosažení zásvětí (Podsvětní knihy, Kniha mrtvých atd.), v nichž se popisují způsoby Apopova přemožení. Podle mytologických narážek existoval již ve vodách prvotního oceánu Nun a snažil se zabránit povstání Stvořitele, východu slunce a vzniku světa. Podobnou úlohu hrál i při každodenní pouti slunečního boha podsvětím. Útočil na sluneční bárku plující po podsvětním (či nebeském) Nilu nebo se ji snažil zachytit v záhybech svého obrovského těla. Každou noc muselo slunce přestát nástrahy hada Apopa, aby mohlo za úsvitu znovu vystoupit na východní horizont. Patří mezi chtonická, tj. zemská božstva.
(zdroj: Brána nebes, Bohové a démoni Starého Egypta, Jiří Janák,,Libri, 2005, str. 30–31)
Říkadlo o tom, jak se vyhnout zlé Apopově písečné mělčině:
Ó vosková postavo, lupiči, jenž násilím uchvacuješ a chceš žít na úkor Znaveného, já pro tebe nejsem unaveným ani slabým!
Tvůj jed nepronikne do mých údů, protože moje údy jsou Atumovými údy.
Pokud nejsi slabý, ani já nebudu slabý; tvoje ochablost nepronikne do mých údů.
Jsem jedinečný, ten, jenž ovládá pravodstvo; jsem neustále pod ochranou všech bohů.
Mám tajemné místo, které je chráněno stejně jako jméno bohů Heh.
Já jsem ten, který patřil mezi ně, když jsem povstal společně s Atumem!
Já jsem ten, který nebude odsouzený!
(zdroj: Staroegyptská Kniha mrtvých, Břetislav Vachala, vydal Dokořán, 2009, str. 22–23)
„Odejdi! Vrať se! Odejdi, hade, nebo budeš utopen v Nůtině jezeře, na místě, kde tvůj otec nařídil, aby byla vykonána tvá poprava. ... Tvé hrozby se díky Bezbřehé záři nenaplnily, tvou tvář obrátili bozi dozadu, rys vyřízl tvé srdce, Škorpionka tě svázala a Spravedlnost dokončila dílo tvé zkázy. ... Padni a odplaz se pryč, Ápepe, nepříteli Bezbřehé záře, ty, kdož jsi přežil masakr na východním nebi za zvuku řevu bouře. Bezbřehá záře otevírá brány obzoru, abys mohl odejít, jsa vyčerpán ranami. ... Sejmul jsem ti pouta, ó, Bezbřehá záře, neboť had Ápep podlehl tomu, kdo jej spoutal. Bozi jihu, severu, západu i východu jej spoutali pouty, Rekes jej přemohl a Chertit jej uvrhla do želez. ... Jsi poražen, Ápepe!“
(Mes-em-nečerův papyrus), Egyptská Kniha mrtvých I., Jaromír Kozák, vydal Eminent, 2001, str. 65-66
Říkadlo o zahnání hada Rereka zemřelým v říši mrtvých /1
Ó hade Rereku, nehýbej se! Pohleď, Geb a Šov povstali proti tobě, protože jsi pozřel myš, odpornou Reovi, a ohlodal kosti zdechlé kočky!
Říkadlo o zahnání hada Rereka zemřelým v říši mrtvých /2
Vrať se! Padni a buď spoután, Apope, nepříteli Rea!
Pluj rychle do Nunova vodstva – tam, kde tě tvůj otec přikázal rozsekat!
Straň se místa zrození Rea, ty jenž se před ním třeseš, neboť já jsem Re, před nímž se třeseš!
Vrať se, vzbouřenče! Světlo (Rea) řeže:
Re překazil tvoje záměry!
Tvoje tvář je bohy obrácena nazpět, tvoje srdce je Mafdetou vyříznuto.
Jsi spoután Selketou, jsi poražen Maatou; ti, kteří jsou na cestě, přivodili tvůj pád.
Padni! Odplaz se, Apope, nepříteli Rea!
...
Apop upadl do tvých sítí a pouta jižních, severních, západních a východních bohů, ta ho obepínají.
Rekes ho porazil, Ten, který vládne barvami, ho spoutal.
Re zapadá, Re zapadá, Re setrvává v míru, Apop je poražen.
Hej Apope, nepříteli Rea, to co jsi způsobil, je horší než osten Selkety!
Je správné, co ti udělala, a že díky ní a jejímu činu budeš trpět navěky.
Neunikl jsi, neunikl jsi, Apope, nepříteli Rea!
Otoč svou tvář ty, kterého Re nenávidí, aby ses díval na sebe, ty se znetvořenou hlavou a odříznutým obličejem, jenž mizíš na okraji cesty!
Máš uťatou hlavu, ty na zemi, máš zlámané kosti a jsi rozsekán na kusy.
Aker tě ztratil, Apope, nepříteli Rea!
...
(Nuův papyrus), (zdroj: Staroegyptská Kniha mrtvých, Břetislav Vachala, vydal Dokořán, 2009, str. 67 a 74 –76)
Mehen
Had Mehen: (v překladu „Ten, který obtáčí“). Obrovitý had, který obtáčel boha Rea v jeho sluneční bárce a chránil ho tak před jeho úhlavním nepřítelem Apopem. Mehen mohl mít více hlav, tři, pět, sedm devět či dvanáct. Nejstarší zmínku o Mehenovi nacházíme v Textech rakví ze Střední říše. Později se s ním setkáváme častěji, např. na zobrazeních v Podsvětních knihách. Podle textů rakví bylo Mehenovo tělo svinuto v devíti soustředných kruzích tvořících jakési ohnivé stezky.
(zdroj: Brána nebes, Bohové a démoni Starého Egypta, Jiří Janák, Libri, 2005, str. 111–112)
Mořští hadi s hroší hlavou – Hajšešové
Mořští hadi Hajšešové (nebo také Jajšešové) s hroší hlavou: Přesný význam těchto hadích bohů je zatím neznámý, ale v Iufaově šachtové hrobce v Abúsíru jsou tito hadi označeni jako „velký bůh prvního okamžiku“, jedná se tedy pravděpodobně o stvořitelská božstva či alespoň přítomná na samém počátku světa. Dále jde o podsvětní božstva, která „oživují stíny a spojují ba s tělem v říši mrtvých a způsobují, že ba může žít v říši mrtvých, božstva tajemné podoby v kraji mlčení“ Stejní tvorové jsou vyobrazeni v jižní části astronomického stropu chrámu v Esně. Podobné bytosti, pojmenované jako Hajšeš (též Jajšeš), se objevují na dvou sarkofázích z Ptolemaiovské doby, a to na sarkofágu Vedžahora a Imenia.
Na Vedžahorově sarkofágu jsou texty částečně paralelní k textům v Iufaově hrobce:
Hajšeš Horního Egypta (vedle něj je přípisek: „Pronáší Ten, jenž je v plamenech, velký bůh podsvětí, který ozařuje obličeje těch, kteří jsou v říši mlčení.“ a nápis na podstavci pod ním: „Bůh, který způsobuje, že ba člověka může žít v říši mrtvých. Nechť způsobí, aby žilo ba Usira (tj. zemřelého) kněze Vedžahora, zrozeného Heretchepšesetou ospravedlněnou“) a Hajšeš Dolního Egypta (v Iufavově hrobce ho provází přípisek: „Pronáší Ten, jenž přináší svou paži, velký bůh v říši mrtvých, který zná jméno Zářícího.“ a na podstavci pod ním je stejný nápis: „Bůh, který způsobuje, že ba člověka může žít v říši mrtvých. Nechť způsobí, aby žilo ba Usira (tj. zemřelého) kněze Vedžahora, zrozeného Heretchepšesetou ospravedlněnou“).
(zdroj: PES XX/2018, R. Landgráfová – D. Míčková, str. 57–70)
Různí hadi v podsvětí
Podle představ starých Egypťanů bylo v podsvětí mimo jiné i poměrně pestré – bezejmenné hadí božstvo.
Had Seksek – Říkadlo o zabránění pozření hadem v říši mrtvých
Ty, jenž chceš zničit to, co mě chrání, vyhni se mi, hade Sekseku! Jsou to rostliny sam, jež tě střeží; avšak náleží Usirovi a jich se také dožaduje v den svého pohřbu.
Upřel na tebe zkalený zrak Velkého a Maat tě jistě prověří.
(Nuův papyrus) (zdroj: Staroegyptská Kniha mrtvých, Břetislav Vachala, vydal Dokořán, 2009, str. 68)
Pár hadů Zpěvaček
„Buďte pozdraveny, vy dvě družky, sestry a zpěvačky! Přináším Vám poselství o mých zaříkávadlech. Zářím v Noční bárce, neboť jsem Hórem, synem Esety, a přišel jsem navštívit mého otce Osirida.“ (Nuův papyrus)
(zdroj: Egyptská Kniha mrtvých I., Jaromír Kozák, vydal Eminent, 2001, str. 65)
Kobry, plivající oheň
Hadí sestry Meret – Říkadlo o zahnání obou hadů Meret
Buďte pozdraveny, Obě družky, sestry, hadi Meret;
díky své kouzelné moci vás rozlučuji!
Já jsem ten, jenž osvětluje noční bárku;
já jsem Hor, syn Esety;
já jsem přišel, abych spatřil svého otce Usira!
(zdroj: Staroegyptská Kniha mrtvých, Břetislav Vachala, vydal Dokořán, 2009, str. 70)
Říkadlo o zabránění uštknutí hadem v říši mrtvých:
Ó kobro, já jsem plamen, který plane na temeni bohů chaosu, a jsem i jejich standardou!
(zdroj: Staroegyptská Kniha mrtvých, Břetislav Vachala, vydal Dokořán, 2009, str. 67)
Říkadlo o zahnání hada Haa, jenž požírá osla:
Vrať se, ničemo, ohavo Usira!
Thovt ti uřízl hlavu a já ti provedl všechno, co vyřklo Devatero, aby tě zničilo.
Vrať se, ohavo Usira (jsoucí) v bárce nešmet, když pluje po proudu za příznivého větru!
Očistěte se, všichni bohové, zničte nepřátele Usira, a bohové, zničte nepřátele Usira, a bohové Abydu budou jásat!
Vrať se, ty, který požíráš osla, ohavo Haa, jenž je v podsvětí!
Vím, (řekni) čtyřikrát, kde jsi.
(Vím o) všem, co jsi učinil.
(zdroj: Staroegyptská Kniha mrtvých, Břetislav Vachala, vydal Dokořán, 2009, str. 77)
Uroboros
Uroboros je had, který požírá svůj vlastní ocas a symbolizuje vývoj, který se uzavírá sám v sobě. Obsahuje v sobě myšlenku uzavření času, myšlenku pohybu, pokračování, samoplození a také představu věčného návratu. Symbol věčného koloběhu všeho dění, kde smrt, rození a zánik jsou jen stádia věčného pohybu. V tomto koloběhu věčnosti se nic neztrácí, ale naopak stále navrací. Je také symbolem sjednocení dvou protilehlých principů, nebe a země, pozitivního a negativního.
(zdroj: Božská proporce v geometrii a v číslech, Léonard Ribordi, Volvox Globaror 2017, str. 89)
Zde najdete další vyobrazení Urobora a hadích pletenců v různých kulturách.
Ochranné hůlky a hole s hady
Nejcennějším majetkem člověka zabývajícího se magií, byla jeho hůlka. Ze starověkého Egypta se dochovaly tři druhy hůlky: hůlky ve tvaru hada (mohly mít buď zužující se tvar nebo tvar zkroucený), ochranné hůlky (vyrobené z vápence, fajánsu, hroší rohoviny nebo ebenu a zdobené magickými výjevy i nápisy) a kouzelné hole kněží a vysokých úředníků (zdobené hlavami určitých božstev měly vládci zaručit boží ochranu).
Zachovalo se nám mnoho různých hůlek (často se jednalo o kovové – bronzové hůlky v podobě hada) a jiných předmětů lidových rituálů stejně jako sbírka magických zaklínadel. Cílem zaklínadel bylo obvykle odehnat nebezpečí, jako byly hrozby uštknutí hadem nebo štírem, a předcházet nemocem a potížím, spojeným s neplodností, těhotenstvím a porodem, nebo je léčit.
(zdroj: Egypt: bohové, mýty a náboženství, Lucia Gahlin, 2001, Rebo productions, str. 191–203)
Hole bohů
Hole bohů jsou hole ozdobené hlavami určitých božstev nebo jejich posvátných zvířat. Hole přechovávané ve svatyních a nošené při procesích byly považovány nikoli pouze za atribut, nýbrž i za jevovou formu svého božstva, např. Amonova (Hórova) hůl nebo Esetina hůl. Z představy boha Amona (jehož posvátným zvířetem byl beran se zahnutými rohy) se později pravděpodobně stal symbol Krista – Beránek Boží.
Amonova hůl – s beraní hlavou ozdobenou hadem ureem – nesená na válečných taženích měla vládci zaručit boží ochranu. Při tažení do Libye vezl Ramesse III. posvátnou Amonovu hůl v jednom ze svých bojových vozů. Hór je „pán hole, jíž si razí cestu“. Jeho hůl bývá ve tvaru harpuny, kterou bůh loví hrocha podřízeného Sutehovi. Z doby nové říše je známo několik vyobrazení, na nichž kněží a úředníci drží v rukou hole bohů.
(info z knihy: Lexikon bohů a symbolů starých Egypťanů, Manfred Lurker, 2003, Knižní klub, str. 83–84)
Amon a hůl v podobě hada (Kematefa – heky)
Bůh Amon (Skrytý, Nespatřitelný nebo Neviditelný). Jeden z nejzvýznamnějších egyptských bohů. Zastával funkci boha všeho skrytého, (dosud) neviditelného nebo životodárného vzduchu a větru. Díky synkretickému spojení s Reem se ocitl v čele egyptských bohů jako Amon-Re či Amenre.
Amon-Re (Amenre) v podsvětí ve sluneční bárce je někdy zobrazován s holí v podobě hada (pravděpodobně představuje moc "HEKA"). Nad ním je had ochránce – Mehen. Symbol zázračné hole, obdařené božskou mocí vidíme také v Bibli u starozákonního Mojžíše, který dostal hůl od Hospodina. Hůl vyvedla Hospodinův lid z Egypta tím, že se před ním plazila jako had a ukazovala mu tak cestu. Později dělala mnoho dalších zázraků.
***
V Bibli je několik starozákonních textů o Mojžíšovi a holi, kterou získá od Hospodina – ta se mění v hada a dělá zázraky. Jedná se zřejmě o návaznost na staroegyptskou tradici holí bohů.
Mojžíš však znovu namítal:
„Nikoli, neuvěří mi a neuposlechnou mě, ale řeknou: Hospodin se ti neukázal.“
Hospodin mu řekl: „Co to máš v ruce?“
Odpověděl: „Hůl.“
Hospodin řekl: „Hoď ji na zem.“
Hodil ji na zem a stal se z ní had. Mojžíš se dal před ním na útěk. Ale Hospodin Mojžíšovi poručil:
„Vztáhni ruku a chyť ho za ocas.“
Vztáhl tedy ruku, uchopil ho a v dlani se mu z něho stala hůl.
„Aby uvěřili, že se ti ukázal Hospodin, Bůh jejich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův“ (Ex 4, 1–6).
Hospodin dále Mojžíšovi poručil:
„Až se vrátíš do Egypta, hleď, abys před faraónem udělal všechny zázraky, jimiž jsem tě pověřil“ (Ex 4, 21).
A dále ve 2. knize Mojžíšově (7,8-13) – je ještě zmínka o starozákonním proroku Áronovi (což byl Mojžíšův bratr).
Áronova hůl stala znamením vítězství Izraelitů nad Egypťany, když ji Mojžíš před faraonem proměnil v hada (draka), jež pozřel hady (dráčky), ve které proměnili egyptští mudrcové své hole.
Hórova hůlka
Hole v podobě hadů, které drží bozi
Síla Heka – ENERGIE – magie – Bůh Heka
Svět byl stvořen silou heka (magie), když Atum stál na prvotním pahorku ben-ben uprostřed nekonečných vod chaosu. Heka zosobňovala magickou moc. Heka též udržovala koncept maat, harmonie a rovnováhy ve vesmíru. Dva hadi představují je personifikací moci slova, která je navázána na druhý aspekt stvořitelské moci – na sílu myšlenky, kterou představoval bůh Sia. Bůh Heka je ztělesněním síly heka. Síla slova přivádí magicky k životu myšlenky, činy a obrazy, aby se projevilo „možné“.
Heka byla tvořivá moc slova, s jejíž pomocí stvořitel formuloval a ovládal svět. Znát ji měli též králové a kouzelníci. Heka bylo rovněž označení pro žezlo egyptského krále nebo boha, byla to jedna z královských insignií (byla to hůl se zahnutou horní částí, připomínající pastýřskou hůl). Bůh Heka je personifikací slova heka, který byl překládán jako „kouzelná moc“ nebo „magie“. Jedná se však spíše o „tvůrčí“, či lépe „stvořitelskou“ moc. Díky této síle mohl prvotní bůh stvořit svět a vše, co existuje. Proto je někdy bůh Heka zmíněn vedle Stvořitele (např. jako ba či prvorozený syn Atumův), jindy se nachází v družině slunečního boha nebo chrání Usira v podsvětí. Jindy vystupuje jako syn Chnuma a bohyně Menhit. V některých případech je dokonce sám nazýván Stvořitelem. Přesné chápání pojmu heka není zcela jasné. Heka se často nachází v Reově družině po boku bohů se jmény Hu a Sia. Jednalo se o ztělesnění dvou aspektů stvořitelské moci: mocného slova a sílu myšlenky.
(zdroj: Stvořené pro věčnost,: největší objevy české egyptologie, Miroslav Bárta a kol., vydala Univerzita Karlova, 2021, druhé vydání, str. 352)
(zdroj: Brána nebes, Bohové a démoni Starého Egypta, Jiří Janák, 2005, Libri, str. 71–72)
Katalyzátor či energie heka nebyla ani dobrá ani špatná, ale jakožto energie neboli síla mohla být použita oběma způsoby. V každé místní komunitě byli určití jednotlivci, kteří provozovali rituály s pomocí heka.
(zdroj: Egypt: bohové, mýty a náboženství, Lucia Gahlin, 2001, Rebo productions, str. 190)
Bůh Heka je podle některých pramenů dítě bohyně Neity a Amona. V magické formuli v Textech pyramid na sebe bere podobu hada v Duatu, v pozdnějších dobách má antropomorfní podobu muže, který drží dva hady. Jeho prostředníkem na zemi je Ver Hekau (ženský tvar je Veret Hekau), mág a „pán posvátných sil“. Primární funkce této kněžské role spočívala v přenosu Heka ze svatyně na další kněze, královský dům a do léčebného chrámu na ty, kteří byli zbaveni nemocí.
(zdroj: Posvátná tradice ve starém Egyptě, Rosemary Clarková, 2016, Volvox globator, str. 350)
Hůl Vas ve spojení s hadem
Hůl Vas byla ve starém Egyptě symbolem duchovní síly, moci, autority a prosperity.
Hůl byl předmět používaný ve starém Egyptě nejen k boji či práci, ale také jako odznak úřadu a moci. Hole proto také tvořily důležitou součást pohřební výbavy. Nejčastěji se zhotovovaly ze dřeva, byly zakřivené či dole rozštěpené, dlouhé či krátké. Z pozdější doby jsou doloženy také hole z elektra, ebenu a jiných vzácných materiálů.
(zdroj: Encyklopedie starověkého Egypta, Verner, Bareš, Vachala, Libri, 2007, str. 217)
Tématika starověkého Egypta mě neuvěřitelně baví (čím se tomu věnuji déle, tím víc mne to těší). Linoryty pozvolna přibývají, průběžně je doplňuji. Ze všech vystavených motivů je možné po domluvě vyrobit razítko libovolných rozměrů apod.
Egyptské symboly
Staroegyptští bohové